Tak to jsou opět ti CONVERGE, jak je všichni moc dobře známe. Než se nebohý posluchač stačí pořádně vzpamatovat, na displeji přehrávače svítí číslo pět. Skutečně, tahle americká (dnes již) legenda má stále toho správně zuřivého entusiasmu na rozdávání, a dokáže jím navíc spolehlivě eliminovat i nějaké ty příznaky po opakování se. Na poli zběsilého hardcore by tato parta jen velmi těžko hledala sobě rovné. Na piedestal ji staví především schopnost brilantně skloubit naprostý chaos s pevný řádem, a i když samozřejmě i v těchto sférách už registrujeme početnou skupinu velmi respektovaných pojmů, CONVERGE se svého výsadního postavení očividně vzdát nehodlají.

Leč, už ani těmto chlapíkům se nedostává tolik negativních a zuřivých emocí, jako tomu bývalo ještě před pár lety. Tedy ne, že by se ostří jejich zhudebněného hněvu nějakým pro své věrné povážlivým způsobem otupilo, ale skupina jej tentokráte ozdobila až nebývalým množství melodických šperků. Přestože úvod nahrávky se nese výrazně na vlnách typických CONVERGE, tedy agresivního a rychlého hardcore trhajícího na kusy vše co, se mu postaví do cesty, postupem času se z hustého prachu, který kolem sebe tato smršť vytváří, objevují stále častější melodické nájezdy. Američanům se je skvělým způsobem daří instalovat přímo do nitra svého zničujícího kytarového a rytmického monolitu tak, aby s ním tvořily pevnou a nedělitelnou součást. Když v jinak tradičně hektické a emocionálně dramaticky vyhrocené skladbě „Reap What You Show“ zazní kytarové sólo, dá se hovořit o jednom z překvapivých tahů nového alba CONVERGE.

Následující dvojice krátkých, úderných a neurotických kusů („Axe To Fall“ a „Effigy“) navrací vše zpět do starých kolejí, ve kterých je místo především pro typicky chaotickou a nervy leptající kompozici, v níž hrají prim třaskavé a nepolapitelné kytarové riffy a nepříčetně znějící vokální party Jacoba Bannona. Disciplína, ve které skupina už v minulosti nasbírala mnoho vavřínů, a ve které, dá se říci, stále kraluje. Samozřejmě, že experimentům se CONVERGE nebránili ani na starších nahrávkách, stačí vzpomenout některé momenty z fantastické desky „Jane Doe“ z roku 2001 anebo valivou hymnu „You Fail Me“ ze stejnojmenného, pět let starého alba. Nikdy předtím však Kurt Ballou a spol. nekoketovali s melodikou tolik, jak tomu činí nyní. Svého nekompromisního přístupu ke skládání se však rozhodně vzdávat nehodlají. Právě naopak, z nahrávky sálá pocit, že především touto na první pohled přívětivější tváří se jejich vizi hudební brutality otevírají další nové a možná i netušené obzory.

Že k některým už dosáhli na „Axe To Fall“, dokazuje nesmírně působivá a možno říci, že i šokující dvojice skladeb, která desku uzavírá. Zklidnění, uvolnění a okamžitá teleportace do naprosto odlišných emocionálních sfér, navíc s nepřehlédnutelnou výpomocí hlasového fondu Stevea von Tilla, patří určitě k jedněm z vrcholů alba. Pomalá a zpočátku poloakustická „Cruel Bloom“ je skladbou poměrně jednoduchého vyznění, útočící nekomplikovaným písničkovým refrénem, aby, než se stihne rozjet do pořádných obrátek, přenechala slovo závěrečnému opusu „Wretched World“. Opakující se kytarový motiv se železnou vytrvalostí čeká na vysvobození Bannonovým hlasem, který v této písni předvádí velmi netradiční a především v refrénu podmanivý výkon.

O tom, že se v tom nejlepším slova smyslu musíme této čtveřice bát, není po poslechu jejího aktuálního hudebního materiálu nejmenších pochyb. Bude klišé, když prohlásím, že CONVERGE jsou právě jedním z příkladů kapel, které nechtějí stát na místě? Asi ano, ale pojmu „klišé“ se naštěstí při hodnocení její nahrávek úspěšně vyhneme. Další výborná deska této výborné kapely je na světě a nezbývá, než se opět ponořit do světa otřepaných frází a prohlásit něco v tom smyslu, abychom si ji pořádně užili a těšili se na další!